Pouť do Říma 2015

V září 2015 jsem se vydal s Rakušáky Maltézského řádu na pouť do Říma. Abych se vůbec dostal do místa odjezdu, tak mnoho lidí odvedlo skvělou práci. Navíc Nadační fond Suverénního řádu Maltézských rytířů a nejmenovaná nadace v Rakousku mi poskytli finanční podporu, abych se na cestu mohl vůbec vydat. Cena pouti byla 36 000,-, což bylo nad naše finanční možnosti. Jsem strašně vděčný, že jsem se do Říma dostal. 

Celá cesta byla zamýšlena jako jazyková příprava na maturitu, kterou jsem skládal na jaře 2016. V době, kdy jsem vyjížděl z ČR jsem neměl tušení, jaké pocty se mi dostane.

 Program pouti by tvořen tak, že ráno byla mše, následoval oběd nebo ještě před ním nějaká prohlídka (ať už nějakého muzea, kostela,...). Po obědě byl rozchod nebo odpočinek na zajímavém nebo významném místě. Za celou cestu jsem navštíl Panteon, baziliku sv. Pavla, sv. Petra, Sixteenskou kapli, letní sídlo papežů, Koloseum, vatikánské zahrady,...
 
 
Zde je fotka všech členů "mého autobusu".
 
 
Největší pocta nastala 16. září v dopoledních hodinách. Na programu byla generální audience papeže. 
Když jsem si to dopředu přečetl na programu, tak jsem byl překvapen. Naši mi sice tvrdili, že papeže uvidím maximálně na několik desítek metrů. Já však cítil, že mám Františkovi přivést nějaký dar. Bydlím ve městě perníku, tak jsem koupil pěkný zdobený perník a keramické sluníčko.
 
V předvečer audience jsem se organizačního týmu ptal na možnosti předání dárku. Měli jsme stát v odělení na kraji, ale švýcarská garda papeži předá každý dar, který se jim předá. 
 
V den audience na snídani jsem se dozvěděl, že mi je dána obří pocta. Byl jsem vybrán, abych papeže Františka osobně pozdravil a dar mu předal. Při příjezdu na náměstí Svatého Petra jsem byl oddělen od skupiny a zeveden na zvláštní místo nedaleko papežského trůnu. 
 
Po audienci šel Svatý Otec pozdravit vybrané zástupce. Nejdříve zašel za Číňany, kterých bylo hodně a byli chodící. Následně zamířil k nám. Postupoval od zadu dopředu. Čas se vlekl jako ještě nikdy. Najednou vstoupil do naší uličky a začal se blížit - 9 vozíků ode mě, 8 vozíků, 7 vozíků, 6 vozíků, 5 vozíků, 4 vozíky, 3 vozíky, 2 vozíky. Zbýval poslední - těžce postižená holčina s maminkou. Najednou vykročil ke mně. Z jeho výrazu šel pokoj a úpřímná radost ze setkání.
 
 
Tělesné stráži se nelíbilo, že mu předávám něco zabaleného, jelikož nevěděli, zda je to dar nebo bomba. Je zajímavé, že papež můj dar celou dobu držel v ruce a odmítl ho pustit. Okamžik, kdy jsme se dívali vzájemně do očí, byl jako bych se díval do očí Krista. Viděl jsem v nich pokoj, milost, lásku a oddanost ke službě. 
 
 
Najednou, ve chvíli mrknutí, jsem na své hrudi ucítil teplo. Nevěděl jsem, co se přesně děje. V srdci jsem cítil jako by mě objímal Kristus, jako by říkal: Ať se stane cokoliv, máš zde Nebeskou rodinu, která ti kdykoliv pomůže a bude ti kdykoliv k dispozici. Máš zde rodinu Maltézského řádu, na kterou se můžeš kdykoliv obrátit. Máš zde rodinu církve, u které kdykoliv najdeš útočistě. Vždy budu při tobě. Neboj se ničeho. Jsem světlo a budu ti navždy svítit na cestu.
 
 
Nakonec mi papež požehnal a pokročil k ostatním čekajícím poutníkům. 
 
 
Nevím, jak dlouho to celé trvalo. Přišlo mi to jako věčnost. Zpětně mi bylo řečeno, že u mě pobyl nejdéle. Vždy, když si na to celé vzpomenu, tak cítím stejné emoce.
 
Když jsem opouštěl Náměstí, tak jsem volal kamaráda kněze. Řekl jsem mu, co se stalo a že bych nejraději brečel štěstím i skákal do stropu autobusu, kterým jsme jeli na letní sídlo italského prezideta. Kamarád mi řekl, ať se na skákání vykašlu a ať se nebojím brečet. I když jsem se snažil dělat jakoby nic, tak jsem potichu brečel. Cestou na oběd jsem probrečel několik kapesníků a od zdravotníků jsem dostal celou krabici kapesníků, ať klidně brečím. Než skončil oběd, tak z Ondry Macha byl Popeman. Při loučení na konci pouti mě mnoho lidí poprosilo, ať se papeži o nich zmíním, až se budeme opět objímat.