Velehrad 2017

Léto 2017 začalo jako tradičně Velehradem. Nedovedu si začátek léta představit jinak, než na jihomoravském Velehradě, místě tak spojeném s českými dějinami. Letošní Velehrad byl ale několika věcmi jiný. 
 
Za prvé se mnou jela kamarádka, s kterou kamarádím od první třídy. Takže mimo jiné jsem ji začleňoval do všech činností na Velehradě. Spolu s tím jsem ji seznamoval se členy týmu, aby se mohla hned zapojit do všech příprav. Milou odměnou bylo, když mi řekla, že za rok jede na Velehrad opět. Moc se jí tam líbilo a já byl rád, že adaptace proběhla na jedničku.
 
Za druhé jsme s kamarádkou zkoušeli, jak moc by se na Velehradě užily vysílačky. Nakonec se ukázalo, jak jsou vysílačky užitečné, a když s námi za rok pojede na Velehrad poslední člen party Tři perneráci, tak se asi počet vysílaček rozšíří. 
 
Za třetí mi byla dána velká pocta - a to účastnit se přímého přenosu televize Noe z Velehradu. Doufám, že se mi v rozhovoru podařilo motivovat vozíčkáře, aby na Velehrad jeli. Zároveň jsem snad navnadil mladé lidi, aby neměli strach pomáhat a přidali se do skupiny dobrovolníků. 
 
Za další jsem zjistil, jak velký respekt si dokáže vozíčkář udělat, když se nebojí veřejně fotit kulturní akci a může snadno dát profesionály do kapsy. Naopak je pravdou, že mě po Velehradě strašně bolely ruce. Přeci jen jsem měl 2,5 kg neustále v rukách.
A co jsem si z Velehradu odvezl. To, že člověk se nesmí vzdávat a snažit se být maximálně prospěšný. Zároveň však musí umět odpočívat a vědět, kdy je čas focení a kdy je lepší fotoaparát odložit a jít se bavit s přáteli, např. k ohni nebo na koncert.